V roce 2016 jsem se přestěhovala do našeho domu. Tehdy jsem ještě neměla narozeniny! NIKDY!
Přesto už jsem toho zažila hodně.
Nedokážete si představit, co všechno zažijete, když se narodíte a pak se nastěhujete do domu, pořídíte si psa a dva lidi.
Člověk toho zažije opravdu hodně! To vám můžu říct!
Naštěstí jsem se hned po nastěhování zmocnila našeho počítače a začala si psát deník. Koneckonců, člověk nemůže na nic zapomenout. A musíš si pamatovat, co smíš a co nesmíš.
K vlastnímu překvapení jsem letos skončila s dvanácti svazky. Díváte se, že?
A jaké svazky to jsou, se můžete podívat, když sjedete dolů.
Stačí kliknout na obrázky mých krásných obálek a pak už se ocitnete na Amazonu a můžete si přečíst mé krásné deníky. A to dokonce zdarma!
Krásné, že?
Než vám o sobě něco řeknu, rád bych se vám krátce představil. Moji lidé mi řekli, že se to sluší.
Dobrá tedy. Jmenuji se Scamp. Jsem kocour. Moje plemeno je mainská mývalí. Až vyrostu, chci být lev. Hodně jím, abych rostl opravdu rychle. Narodil jsem se 10. března a na začátku mého příběhu mi bylo 10 týdnů a 2 dny. Přepočteno na větší jednotky je to 2 a půl měsíce.
Jsem všechno, co moje paní nechtěla, abych byl. Pejsek, rodokmen, dlouhosrstý. Teď mě má ona. Ale pořád mě má moc ráda.
Když jednou přišla k sousedce do kadeřnictví, protože si chtěla nechat ostříhat srst na hlavě, prostě mě vzala z místa, kde jsem spal, a položila si mě na klín. Byly mi teprve čtyři týdny.
Maminka si to samozřejmě nenechala líbit a vehementně mě od sebe odtrhla za srst na krku.
Nemám žádné sourozence. Maminka neměla dost mléka, a tak jsem zůstal sám a vychovávali mě lidé s lahví. A se šunkou. Jsem maminčin první vrh. S ostatními se už dělím o párek. Ale se šunkou se ze mě stal lev.
Když uslyším otevřít dveře lednice, hned se tam rozběhnu a zkusím si vzít kousek šunky.
Máma konečně přijala mou paní. Neměla jsem žádné jiné kamarádky v mém věku. A v určitém okamžiku jsem pro ni začal být příliš vyčerpávající.
Je těžké tomu uvěřit, ale je toho hodně, co se dá zažít.
Já jsem Rošťák. Kočka. Chvíli jsem si myslel, že se jmenuji „Ano, kdo je tam?“, protože moji lidé vždycky s radostí volali „Ano, kdo je tam?“, když mě viděli. A viděli mě velmi často. Docela mě takové hloupé jméno zlobilo. Ale teď už vím, že se jmenuji Rošťák, a uklidnilo mě to. Také mi Stolči přijde mnohem lepší než „Ano, kdo je to?“. Přišlo by mi dost hloupé, kdyby mi tak někdo říkal.
Včera mi byly tři měsíce a NEDOSTAL jsem narozeninovou oslavu s dortem a lepenkovými čepicemi, protože moje paní říká, že narozeniny máš jen jednou za rok a ne každý měsíc. Podle mě je to pěkná blbost. Ani nevím, jak je rok dlouhý. A rok zní dost dlouho. Ale večer se mi aspoň podařilo v nestřežené krátké chvilce ukousnout si z jejího chleba. S dortem se to nedá srovnávat, ale lepší než nic.
Mám dva lidi, psa, miliardu hracích myší a míčků, všude koš a pořídil jsem si ještě pár dalších, které by mi vlastně neměly patřit, a škrabadla s hračkami na stromech a celý den se zabývám čištěním listí z pokojových rostlin, abych měl pořád co nového honit, a následuju svou paničku naprosto všude, kam jde, což je při jejím neustálém couvání sem a tam dost vyčerpávající. Ale pak se přitulím k psovi a společně si zdřímneme.
Ano, a mám dost práce s jídlem, protože musím ještě růst. Protože až vyrostu, chci se stát lvem.
Mistr se jednou rozhodl, že je alergický na kočičí srst, a tak mu jeho panička řekla, že je alergický jen na ty nesmysly, co pořád dělám. Ale on si mezitím zvykl a má mě moc rád.